Studenti Gymnázia Děčín měli možnost strávit týden v říjnu ve Francii, a to v rámci každoročního výměnného pobytu se spřátelenou školou Lycée Monge v Nantes. A jak jsme se tam měli? První zastávka hned po cestě – Paříž – byla náročná, až drastická. V pět hodin ráno příjezd na naprosto prázdnou třídu Champs-Élysées. Procházka Paříží probíhala pro dospělé studenty individuálně, a tak jsme měli možnost vyždímat z jednoho dne téměř všechny krásy, které město ukrývá. Východ slunce u Sacré Coeur, snídaně na Montmartru, oběd poblíž Notre-Dame, procházka po březích Seiny a konečně západ slunce u Eiffelovy věže.

Druhý den byla v plánu návštěva Mont Sant Michel. Půvabný přílivový ostrůvek, jehož klášter v gotickém slohu láká každý rok nemálo turistů, fotografů, milovníků architektury a výrobců pohlednic. Při procházce po spletitých uličkách, kolem dobových domečků obklopujících klášter, se na vás snaží dýchat atmosféra časů minulých, někdy však marně, protože ani tento kousek zachovaného ráje nedokázal odolat všem možným obchůdkům se suvenýry a předraženým kavárnám.

Po noci v rodinách jsme měli možnost zažít autentický život školáka v Nantes. Prohlídka partnerské školy Lycée Monge nás překvapila. Pro studenty gymnázia bylo až bizarní ve škole vidět také dílny pro elektrikáře či automechaniky. Do tříd, které jsou nám rozhodně bližší, jsme se vrátili, abychom se stali součástí některých vyučovacích hodin. Já “schytala” laboratorní práce z chemie. Se svou krkolomnou francouzštinou jsem si myslela, že zde je můj konec. Opak byl pravdou. Možná zrovna ona chemie, kde chemické značky jsou mezinárodní, stejně jako výpočty, které budou vypadat stejně u nás v Děčíně i po celém světě, byla ideálním případem. Vyfasovala jsem plášť a přidala se ke skupince nadějných francouzských chemiků. Stačil pohled na náčiní připravené na stole a už jsem věděla, oč se tu jedná. V životě jsem si nemyslela, že jako “odpůrce” chemie, jak jsem jednou byla nazvána naší paní profesorkou, budu pomáhat při experimentu v jazyce, ve kterém disponuji jen základy.

Po sbližovacích zážitcích na nás čekala recepce na honosné radnici a prohlídka, při které nás nechali nahlédnout dokonce i do kanceláře nynější starostky města. Tato radnice se nám zdála spíše jako muzeum. Stejně působivý byl zámek s mnohými exponáty z historie města a místnostmi zachovanými v čase, jako kdybychom měli možnost nahlédnout do opravdového života zdejší aristokracie až tři století před námi.

Další den byl v plánu okruh “Tour de Nantes”, byli jsme vydáni na pospas našim francouzským korespondentům, kteří nás formou kvízové hry měli stručně provést po městě a jeho skrytých krásách. Po pár prosbách ze strany nás, starších studentů, kteří navštívili Nantes už podruhé, nás Francouzi doprovodili i na místa, která jsme si pamatovali z dřívějška a na něž jsme měli ty nejkrásnější vzpomínky. Pro nás to znamenalo nostalgické chvíle, ovšem nedočkaví Francouzi už nám šlapali na paty, abychom honem rychle pokračovali a plnili další úkoly jejich kvízu. Po jeho ukončení nás doprovodili zpět do školy, přesněji do jídelny, na společnou večeři, vyhodnocení týdne, předání diplomů a cen.

Předposlední den byl věnován jen rodinám, společným výletům s nimi. Pro každého zážitek individuální, pro mě ten nejlepší z celého týdne. Měla jsem to štěstí získat snad tu nejfantastičtější rodinu, kterou jsem jen mohla.

Za úsvitu posledního dne jsem měla na krajíčku, balení mých věcí probíhalo trpce, poslední rodinný oběd byl mírně zádumčivý. S mou rodinou jsme si vytvořili silné pouto, které bylo těžké opustit. Už den předtím jsme se domlouvali, kdy bych mohla znovu přijet. V posledních společných chvílích u autobusu mnozí z nás ronili slzy. Za týden jsem slyšela tolik spolužáků, včetně mě, odkazovat na rodinu svého korespondenta jako na vlastní. “Moje máma uvařila...” a “Můj táta mě odveze...”. Ovšem když jsem se vrátila domů a začala vyprávět své pravé mamince o své francouzské mámě, znělo to nadmíru podivně. Měli jsme možnost nahlédnout do jiné kultury, života v jiném národu a já jsem nyní určitě více motivována nahlédnout hlouběji do světa frankofonie.

A co na to Francouzi? Jedna korespondentka shrnula jejich společné pocity trefně: „Tento týden byl neuvěřitelný! Seznámili jsme se s jinou kulturou a naučili se některé české výrazy.“