Výjezdu se konečně dočkalo také nižší gymnázium, kde se v půlce května uskutečnil kdysi-dávno-tehdy-před-covidem tradiční zájezd do Velké Británie pro žáky tercie a kvarty. Na rozdíl od jiných šťastlivců, zájezd pro tyto žáky se neobešel beze špetky výuky, jak tradice káže.

Riskantnímu žonglování s časem odjezdu autobusu navzdory jsme se všichni, v hojném počtu 42 žáků, dokázali dopravit do Anglie. Již po cestě, která byla doprovázena tu a tam zastávkami na občerstvení a odskočení (asi nemá cenu začínat příběh o tom, jak nám na jedné toaletě v Německu zamknul pan majitel tři žákyně a nemohl se jim nikdo dovolat), jsme získali první ocenění od paní průvodkyně – našim žákům byl udělen jedinečný komentář, že ještě nikdy nezažila autobus, který by tolik švitořil ve 4 ráno. Švitořil však i v jiné hodiny, a tak zadní část vozu trpěla o stupeň větší nevyspalostí než přední řady. K posledním dnům jsme pak dotáhli švitoření do umělecké formy a autobusem se linula i hudba z nejrůznějších žánrů a ér.

I přes trvající insomnii, která panovala nejen v autobuse, ale také v rodinách (které se občas v nouzi uchýlily k razantnímu vypnutí wifi, ale jinak se vcelku staraly dobře), všichni žáci zvládli úspěšně absolvovat celý program. Ten zahrnoval například prohlídku Londýnem (a to hned dvě!), návštěvu nevětšího prehistorického kamenného kruhu na světě v Avebury, prohlídku města Oxford a prohlédnutí jednotlivých historických budov kolejí, nebo návštěvu Warner Bros Studia, kde jsme měli příležitost prozkoumat všemožné filmové triky a kulisy, co doprovázely natáčení série Harryho Pottera.

Při dvojitém procházení Londýna jsme navštívili jeho hlavní dominanty. První den jsme začali překročením (nebo taky překlikováním, předřepováním a jinak fotogenickým přechodem) nultého poledníku u observatoře v Greenwichi, pokračovali jsme pak jen pár kroků z kopce do muzea mořeplavectví, kde jsme se dozvěděli více o tom, jak se v minulosti žilo na moři, nebo o tom, jak probíhal často nemorální dovoz zboží ve jménu britské Východoindické společnosti, a tématiku mořeplavectví jsme pak ještě chvíli neopouštěli, když jsme spatřili jeden z posledních čajových kliprů, Cutty Sark, který vznikl jen pár let před koncem společnosti, a když jsme se lodí po Temži přesunuli k Toweru, slavné vojenské pevnosti, ale také sídlu královských klenotů, které se, vzhledem k jejich čerstvému sundání z hlavy nového krále Karla III., staly kvůli frontě atrakcí jen pro ty nejtrpělivější. Řeku Temži jsme ten den nejen přeplavili, ale také přešli přes známý Tower Bridge.

V rámci druhého kola Londýnem jsme pak podnikli procházku kolem jiného kola: Kola tisíciletí, spíše známého jako Londýnské oko, směrem k Westminsteru, oblasti, kde zasedá ve Westminsterském paláci britský parlament, který pak hrdě zdobí Elizabeth Tower, která je spíše známá díky svému zvonu, Great Bell, spíše známému jako Big Ben. K této části Londýna pak neodmyslitelně připadá také St. James‘ Park, kterým jsme se prošli k Buckinghamskému paláci, oficiálnímu domovu královské rodiny, jenž leží už jen kousek (vzhledem k našemu vyčerpání v poslední den, kdy se procházka konala, spíš kus) od Trafalgar Square, náměstí se sloupem na počest admirála Nelsona, které už je co by kamenem (pro naše nohy menhirem) dohodil od čínské čtvrti China Town a Soho, skrz kterou jsme se z posledních sil dobelhali do světoznámé Oxford Street.

Kromě prohlížení si všemožných památek a nakoupení si všelijakých suvenýrů (kde se největší oblíbenosti těšila pochybná investice do kouzelnické hůlky za 30 liber), jsme se ale také vzdělávali. Žáci navštívili na dvě dopoledne výuku vedenou zkušenými rodilými mluvčími, kde v menších skupinkách rozšiřovali svou slovní zásobu a jazykové dovednosti, třeba v rámci sepisování svého hrdinského příběhu. I přes částečné zklamání, že nezažili školu s britskými dětmi, se naši žáci stále cítili obohaceně.

Mezi nezařaditelné zážitky pak patřil pobyt v rodinách (který se nacházel v rozmezí od rozbité koupelny, přes neoblíbený druh chleba, až po dezerty po večeři a soukromé posilovny na zahradě), dvě cesty přelidněným metrem v londýnské špičce, a také náhodná účast našich žáků coby tanečního doprovodu při natáčení videa, které se náhle přihodilo, když jsme čekali na autobus u O2 arény.

Nikomu kromě učitelů, průvodkyně a řidičů se nechtělo domů, ale i tak jsme dojeli všichni.